In the Crosswind (Risttuules)

NA VĚTRNÉ HŮRCE

V noci 14. června 1941 bylo z Estonska, Lotyšska a Litvy deportováno více než 40000 nevinných lidí.

Smysl této tajné operace - provedené na příkaz Stalina - byla etnická čistka baltských zemí od místních lidí.

Jedním z těch tisíců byla Erna Tamm, jejíž dopisy ze Sibiře jsou základem tohoto vyprávění.

Heldure,

dostala jsem tvůj dopis.

Jsem v rodné zemi.

Tenhle rok...

vládl pocit, jako by nás čekalo to nejkrásnější léto.

Naše divoká jabloň uprostřed pole

byla až po vršek jakoby pokrytá bílým kobercem,

skrývajícím svých pár listů s květy.

Tu zázračně jemnou, omamující vůni květů

mám v paměti dodnes.

Ty nasládlé ranní vůně...

Hlasy tebe a mé malé Eliide...

Ty se nezměnily.

Mám před očima, jak jsi na mne hleděl.

Jak jsi mne rukou pohladil po tváři

a uvázal mi stuhu kolem pasu.

Mám v uších tvá slova,

že ten nás udrží navždy spolu.

A že ty se o nás postaráš.

Pod svým ochranným objetím.

Že i takhle budeme svobodní.

Ale jaká je cena za svobodu, Heldure?

Heldure,

doufám, že můj dopis dojde až k tobě.

Eliide je tu zesláblá z horečky.

Jinak je nám dobře.

Jsou tu i ženy dalších příslušníků Domobrany.

Držíme pospolu.

Při překročení hranic Estonska zvonil zvon kostela sv. Alexandra v Narvě.

Slyšel jsi?

Byl to umíráček.

Přemýšlela jsem, zda někdo právě skutečně je na své poslední cestě

nebo zda ty zvony zvonily nám.

Tam ještě zněla z nějakého vagónu píseň „Estonsko, vlasti má“

Pak se k písni připojili i z dalších vagónů.

Heldure, to byla...

ta nejvroucnější sborová píseň.

Přímo z hlubin duše...

Ženy na horních palandách jsou v temném vagóně našima očima.

Ta úzká okna

jsou rámem naší vzdalující se domoviny,

nedosažitelnou malbou.

Mnoho z nás si myslí, že to je jeden velký omyl.

Jedna žena z hlavního města, Hermiine,

zaslechla od Rusů, že vypukla válka.

Je-li to tak, vrátíme se brzy domů.

Ta stejná Hermiine se s námi rozdělila o jídlo,

když slyšela, že naše zásoby zůstaly ve tvém pytli.

Nejsem schopná pochopit,

jaké zlo jsme my,

obyčejní lidé,

udělali velkému Rusku.

Žádná moc nemůže ukrást tisícům lidí vše,

čemu věří,

a co mají rádi.

Heldure,

poslala jsem ti mezerou v okně dopis,

a pak nám oznámili, že vagony byly odpojeny.

A že nás vezou jiným směrem.

Určitě jsi se snažil najít cestu k nám.

Dnes je 9. července.

26 dní jsme byli v dobytčáku,

aniž by se kdokoli mohl svléknout nebo umýt.

Ty týdny v dobytčáku okradly Eliide o zdraví.

Ve vagonu dostala úplavici.

Je slabá, ustavičně se ptá po tobě.

Vyměnila jsem ve vsi tvé kalhoty za mléko.

Obstarám ti nové, pokud se dostaneme domů.

Pluli jsme 4 dny po nějaké řece k severu.

A pak za doporovodu mužů s puškami šli ještě 60 kilometrů pěšky.

Nás a další Estonce, také Hermínu

umístili 3 kilometry od vsi na blátivé samotě.

Za trest. Tak nám to řekli.

Zasáhli jsme,

když místní předseda zmlátil chlapce z Tartu.

Jsme teď ve špatném postavení.

Večer se konalo něco podobného schůzi.

Přečetli nám, co smíme a nesmíme dělat.

Od zítřka musíme do práce.

Kdo nebude pracovat, nedostane žádný chléb.

Z 51 žen a dětí z našeho vagonu

dorazilo až sem 42...

Jedna žena

zabila minulou noc

své dítě a pak i sebe.

Je smrt opravdu lehčí než to, co nás čeká?

Heldure,

čas dostal nový rozměr.

Dočasnost už je pryč.

Měříme čas podle novinek, které k nám dorazí.

Dny a týdny tak uběhnou rychleji.

Eliide je u konce svých sil.

Už měsíc nevstala z postele.

Její nohy jsou opuchlé z hladu.

Za práci v lese dostáváme 200 gramů chleba,

naši hrstku přídělu.

To je denní norma.

Někdy jsem k tomu dostala mouku.

To jen v případě, že splníme pracovní normu.

Pro děti žádný další chléb nedostáváme.

Hermiine...

mi ukázala, kde se chleba skladuje.

Heldure,

Zeptala jsem se před týdnem Eliide,

co by chtěla dostat ke svým narozeninám.

Eliide odpověděla, že bochník chleba.

Zeptala jsem se, co by chtěla, kdyby jídla bylo dost.

Heldure, začala plakat a stále říkala:

„Chleba!“

Neustálý hlad je nedovoluje snít o ničem jiném než o jídle.

Každé dva týdny se musíme ve vesnici registrovat na okrskovém velitelství milice.

Tak kontrolují, že jsme neuprchli.

Někteří, kteří nemají děti, se utéct pokusili.

Všichni byli přivedeni zpět a potrestáni.

Jsme vězni přírody.

Nevím, jestli vězeň někdy měl tolik prostoru,

že by začal toužit po okovech.

... narušením vojenské moci SSSR,

jeho nezávislosti nebo územní celistvosti,

špionáží, vyzrazením vojenského nebo státního tajemství,

přeběhnutím k nepříteli, útěkem do zahraničí.

Odsuzují se k popravě zastřelením

spolu s konfiskací veškerého majetku,

nebo zbavením svobody na 10 let

spolu s konfiskací veškerého majetku.

Prosím, odpusť mi.

Předseda místního kolchozu si mne v neděli zavolal do kanceláře.

Položil na svůj stůl plátek chleba, který jsem...

ukradla pro Eliide.

A vodku.

Dostala jsem na výběr,

jestli...

mne mají poslat za trest na sever,

nebo...

s ním začnu pít vodku...

Heldure, my tu žijeme jak v temnotě.

Mnoho věcí se v temnotě jeví jinak než za denního světla.

Řekni mi, Heldure, jestli existuje slovo...

Vdova je žena, která ztratí muže.

Sirotek...

je dítě, které ztratí rodiče.

Ale jak pojmenovat matku,

která přišla o své dítě?

Ten pocit si nezaslouží slovo.

Počasí je tak ponuré.

Slunce ukryté za mraky...

a já mám touhu jít na procházku.

Cesty mne zavedou vždycky tam, kde místní loupají březovou kůru.

Takže bělající se větve černají.

Sleduješ, jak tyto zčernalé stromy rostou v té...

velice úrodné půdě.

Hermiine mi řekla, že do lesa nemám chodit sama.

Ale kam jinam by měl jít člověk,

který byl připraven o vše,

v co věří a co miluje?

Straním se Hermiine

i dalších Estonců.

Zůstal jsi mi jen ty, Heldure.

Ve snech tě často vídám.

Někdy, když pracuju v lese, mihneš se mi mezi stromy.

Jindy v pohledech cizích lidí

či v přítmí pokoje.

Letos, když jsme za zavřenými okny slavili Štědrý večer,

dorazil do naší vesnice jeden Estonec.

Všem to dalo naději.

I mně.

Slibuji ti, Heldure,

že pokud budu propuštěna,

najdu tě,

ať jsi kdekoli.

Pověz, kde jsi?

S každým večerem všechno kolem mne zešedne

v potemnělý, černobílý obraz.

I modř oblohy se mění v uhlovou čerň.

A já po nocích putuji domů...

ve svých snech.

V noci jsem měla sen.

Byli jsme na jaře v naší zahradě.

Prořezávali jsme jabloně.

A ty jsi ukázal pilou,

vsedě na stromu, zda to je tahle větev.

Ale já jsem ukázala prstem na jinou.

Posadil ses na haluz se třemi větvemi a zasmál se.

Sobě i mně.

Ale pak jsi se najednou ztratil.

Pobíhala jsem pod stromem, jenže ty jsi tam už vůbec nebyl.

Volala jsem na tebe a ty jsi volal na mne,

ale jakoby z jiného stromu.

Spěchala jsem k němu, ale ty jsi nebyl ani tam.

A pak najednou bylo léto.

A já běžela a stále ještě volala,

ale už jen foukal vítr a šuměly listy.

Nikde jsi nebyl.

A já už nemohla a začala plakat.

Tvá pila byla na zemi.

Chtěla jsem ji zvednout,