Morbius

PAHOREK SMRTI, COSTA RICA

Před setměním musíme pryč.

Položte past před ústí jeskyně, prosím.

Potřebujete doktora?

Sám jsem doktor.

Jsou pozoruhodní, že?

Upíří netopýři jsou jako pírko,

ale sejmou i desetkrát většího tvora.

Páni.

A co bude návnadou?

Nabízíte se?

Odcházím.

Zaplaťte.

Dřív než zapadne slunce.

Přidejte mi tu mačetu na opasku a jsme vyrovnaní.

No tak.

ŘECKO – O 25 LET DŘÍVE

Dělej!

Snad se tu o tebe postaráme líp.

Snažíme se ti tu pomoct.

Michaeli, tohle je Lucian. Luciane, Michael.

Michael to tady zná lépe než já.

Buď hodnej.

– Ahoj. – Ahoj, Milo.

Jmenuju se Lucian.

Ten, co tu byl přede mnou, se jmenoval Milo?

Ne.

To byl taky nový Milo.

A ten před ním byl taky Milo.

Prvního Mila si ani nepamatuju.

Jak už jsi tu dlouho?

Co mi paměť sahá.

– To tě pořád nevyléčili? – Nemaj na to lék.

Něco nám... chybí v DNA.

Jako kousek skládačky.

A když ho nenajdou,

jediný způsob, jak můžeme přežít, je třikrát za den měnit olej.

Co bys dělal, kdybys moh být normální?

Třeba hodinu?

Takhle neuvažuju.

Hej, koukej na ty zrůdy! Koukej na ně!

Lepší je se neukazovat.

Jako staří Sparťani, jsme jen hrstka proti davu.

Milo?

Milo?!

Sestro?

Tak jo...

Luciane.

Luciane!

Tímhletím?

Tenhle přístroj musel postavit tým vědců

a ty jsi ho spravil pružinou z propisky?

V New Yorku mají školu pro nadané děti.

Myslím, že bych je přesvědčil, aby ti odpustili školné

a sehnali ti soukromou péči kvůli tvému stavu.

Tam bys mohl studovat, učit se a rozvíjet svůj talent.

Máš potenciál, Michaeli.

Neodpustil bych si, kdybys ho nevyužil.

„Milý Milo, neloučíme se. Vynaleznu nám lék,

abychom jednou byli nabručení starci.

Tvůj přítel Michael.

Neměl jsi to otevřít.

Teď už to nesložíš.

Čau o prázdninách.“

Ne.

„Milý Milo...“

– Můžete mi ten dopis vrátit? – Co?

Prosím, můžete mi ho vrátit?

Tak jo. Na.

Prosím.

Prosím!

Prosím!

Dost.

Nechte ho, k čertu. Padejte!

Podívám se. Jsi celej?

Chtěl mi ukrást dopis!

Milo, Milo, přestaň.

Už dost. Přestaň.

A co Milo?

O něj se postarám. Potřebuje mě.

Michael Morbius složil v devatenácti doktorát

a velmi rychle se stal

světovou autoritou v oblasti chorob přenášených krví.

Jeho vynález umělé krve zachránil

více životů než penicilin.

Michaeli Morbiusi,

prosím předstupte k převzetí vaší ceny

z rukou Jeho Veličenstva, švédského krále.

MĚSTO NEW YORK

Vy jste vážně urazil švédského krále?

Krále, královnu, jejich poddané, celou Skandinávii

a celou vědeckou obec.

Jo, ale proč jste to udělal?

No, Anno, oba víme, že mám problémy.

Ale koukej: brožuru jsem si nechal.

Tady jsi.

– Ahoj, dr. Bancroftová. – Ahoj, Anno.

– Zahrajeme si? – Teď zrovna ne.

No ale když se vrátil dr. Morbius,

mohla bys pro změnu chvíli zkusit, jaké je prohrávat.

Do toho nejdu.

– Michaeli. – Ano?

Máš chvíli?

Ovšem.

Nová. Do tvé sbírky.

Dr. Morbius má průšvih.

Jo, mám průšvih.

„Nemohu přijmout cenu za vedlejší produkt nezdařeného experimentu.“

Lab 1.

Titulní strana: „Americký vědec odmítl Nobelovu cenu.“

Věděls, že štědří boháči laureáty Nobelovky milujou?

Mají pak ze svých investic lepší pocit.

A bylo by fajn, kdybys ty peníze využil ještě zaživa.

Nějak moc na sebe tlačíš.

Má náš štědrý sponzor Milo ponětí, co tady doopravdy děláš?

A co tady dělám?

Mícháš lidskou DNA s netopýří.

– Nechápu, o čem to... – Mluvím?

Nezní ti to povědomě?

Nic tady nezní.

Tak fajn. Osvěžím ti paměť.

Tam bych být tebou nechodil.

To je...

akvárium. Teda pro...

létající savce.

Aha.

Mí noví přátelé z Kostariky.

A kdy jsi mi to chtěl říct?

Podstatnější je, jak jsi uhádla mé heslo?

Prvních šest číslic pí pozpátku, to je tvoje heslo na všechno.

Měl by sis ho změnit.

Tohle tě může stát lékařskou licenci.

Už ji dlouho potřebovat nebudu, doktorko.

Ty na druhou stranu ano.

Co nevíš, to můžeš hodnověrně popřít.

Měla bys mi děkovat.

To jsou jediní savci na světě,

kteří se vyvinuli tak, aby se mohli živit výhradně krví.

Aby ji mohli v klidu pít,

mají tito netopýři sliny obsahující silné antikoagulanty.

Takže podle své teorie můžeš smíchat netopýří geny se svou DNA,

aby tvé tělo tyhle antikoagulanty tvořilo taky.

Ano.

To by byl lék.

Za jakou cenu?

Spojení různých druhů je odkaz, který si v sobě neseme dávno.

Viry vnášejí své nukleové kyseliny do našich vlastních

už stovky tisíc let.

To je evoluce. Tohle je jiné.

To si nemyslím.

Musíme posouvat hranice a podstupovat rizika.

Bez toho by nebyla věda.

Ani medicína.

A vůbec žádné objevy.

PROCEDURA KOMPLETNÍ CHIMERICKÉ BUŇKY STABILNÍ

Tak fajn.

Testovací subjekt pro kombinaci 117.

Tak do toho. Pojď, pojď.

Testovací subjekt 117 skončil...

neúspěchem.

Nechci vidět, že se ti něco stane.

Já měl umřít už před lety, Martine.

Naživu jsem proto, abych to vyřešil.

Abych zachránil nejlepšího kamaráda Mila a všechny, kdo jsou jako my.

Ale ne takhle.

Dr. Morbiusi, Anna!

Má horečku a selhávají jí ledviny.

Musíme ji uvést do kómatu, než zkolabuje.

– Sto miligramů propofolu. – Jasně.

Honem.

No tak.

To bude dobrý.

Dobrý. Jsme u tebe.

Tak vidíš.

Tak vidíš.

Díky, sestro.

Teď tě necháme vyspat.

Hezky a dlouze si zdřímni.

– Michaeli. – Co?

Vyšlo to.

Dr. Michael Morbius.

Je tu nějaký chromý chlápek a chce vidět šéfa.

Michaeli! Pojď dál!

Dokud jsem chromý, nemáte se čeho bát.

Jdeš pozdě.

Zkoušel jsem tu novinku, co se jmenuje „práce“.

Aha. Tak tohle slovo mi nic neříká.

Tobě asi ne.

Hele, proč najednou ty gorily?

Vyhrál jsem v kartách proti ruským gentlemanům.

– Asi mu to štěstí ve hře nevěřili. – Tak nějak.

Spíš štěstí v rukávu.

Doktore, jak se má náš oblíbený pacient?

Stále odhodlán si krátký život ještě zkrátit?

Jo, to jsem. A od tebe to sedí.

Vypadáš hrozně. Podívej na sebe.

Říká ten, co má na sobě... co je to? Deka?

Promiň, neřekli mi, že se mám oblíct na pohřeb.

Tak jo.

My se uvidíme později. A ty...