Coup de Chance (Coup de chance)

Fanny?

Fanny Moreauová?

Alain Aubert.

Nepsal jsi do školního časopisu?

-Jo. -Jasně! -Ano. -To se povedlo!

-New York. Francouzské lyceum. -To je ono!

Nečekal bych tě tady. Co… co ty tady?

Já… já jdu do práce. A ty?

Pamatuješ, nechodili jsme spolu do třídy.

Zato jsme měli stejnou profesorku literatury.

-Paní Dufresnesovou? -Ano, tu.

Měla jsem ji moc ráda.

-„Suché listí vítr smete.“ -Jako bych ji slyšela.

„Vidíš, já nezapomínám. A s ním vzpomínky i slzy.“

„Vidíš, já nezapomínám. A s ním vzpomínky i slzy.“

-Jacques Prévert. -A Paříž... -Jo.

-Kam míříš? -Do kanceláře.

-Pracuješ tady? -Já jo.

-Nešel jsi opačným směrem? -Jo, ale jsem spisovatel.

A tak jsem pánem svého času.

Táta tehdy pracoval v New Yorku. A já tam studovala na lyceu.

Můj otec zase působil v OSN.

-Takže jsi spisovatel? -Teda! Já tě potkal!

To jsou náhody! Ano, jsem spisovatel.

Strávil jsem v Paříži léto psaním knížky.

Ale už jsem tady žil. Po svatbě.

-To je dlouhá historie. -Pamatuji si tvoje články.

-Ty ostatní se nedaly číst. -Začnu se červenat.

-Žiješ v Paříži? -Manžel tady má zaměstnání.

-A ty? -Pracuji pro jednu galerii.

-Takže už nejsi Moreauová. -Ne. Jsem paní Fournierová.

-Divím se, že jsi mě poznal. -Poznal bych tě kdekoliv.

Byl jsem do tebe blázen. Snad mě zase neočaruješ.

Tak jsme tady.

-Bydlím za rohem. -Nežiješ nastálo v Paříži?

Ne. Cestuji. Bývám spíš v Londýně.

O čem je ta tvá knížka? Jejda! Za deset tři!

Je fajn, že jsme se potkali. Hodně štěstí s románem.

Nezajdeme na oběd?

Připomeneme si staré časy.

-Proč ne? Víš, kde mě najdeš. -Jakže se jmenuješ?

-Fournierová? -Ano.

Paní Fournierová…

Ti Monačané se zbavují dědictví.

Ti Monačané se zbavují dědictví.

Šperků, obrazů, sbírek oděvů.

Zapisuješ?

Na tom koktejlu se nezdržíme.

Edgar nás odveze na venkov.

Chci být doma.

Ano, ale má být krásně. Dorazí Bernard a Chloé. Taky Pierre Hersant.

Jsi nádherná! Ty šaty ti tak sluší!

-Asi začnu žárlit. -Nejsou až moc sexy?

Ne. Moc sexy je nesmysl. Jako moc bohatý.

-Něco pro tebe mám. -Jeane!

-Je krásný! Co blázníš? -Miluji tě.

-Rád tě rozmazluji. -To je fakt.

Ani já se neodbývám. Něco ti ukážu.

Kde to je?

-Je to tamten vláček? -Ano.

Vidíš? Zázrak! Šlape jako hodinky.

-Ty nikdy nevyrosteš! -Jsem pořád kluk.

Vezmeš si prstýnek a vyrazíme?

-Nelíbí se ti? -Líbí, ale nehodí se ke mně.

Šperky nejsou pro mě.

Možná kdysi.

Ale já si hned řekl, tohle je princezna.

Do roka bude mojí královnou.

Prosím…

Jsi rozmazlenější než já. Dostaneš, co chceš.

-Bránila ses chabě. -Nebyla jsem ve formě.

Nebyla jsi pod parou?

-Co ten prsten? -Nejde mi k šatům.

-Je překrásný! -To ano.

-Právě z toho jsem nesvá. -Věčná rebelka.

Dnes jsi dáma!

Proč se otravovat. Další víkend na venkově?

Proč se otravovat. Další víkend na venkově?

Ty a tví přátelé milujete hony a výlety. Já ne.

-Odpočívej, čti si. -A mají příšerné manželky.

Narážíš na Delphine?

Je afektovaná, je to prospěchářka.

-Nedá se s ní mluvit. -Nestěžuj si už.

Vezmi si prstýnek. Ať jsi za hvězdu.

Prstýnek jako dáma, ale duší rebelka.

Duši svěř mně.

Ty se postarej, abys je oslnila.

-Přijdu si jako trofej. -To o tobě nikdo neřekne.

-Jean Fournier se svou trofejí. -Ale ne.

Ona je kouzelná. A chytrá.

Souhlasím. Sluší jim to.

-Ano. -Jean má štěstí.

Ani on není bez šarmu. Je přitažlivý.

Je i příjemně solventní, což není na škodu.

Prý je skvělý byznysmen.

Prý je skvělý byznysmen.

V jakém oboru?

-Kdo ví, na čem vydělal. -Kam tím míříš, Marceli?

Je na té činnosti něco podezřelého?

-Štědře přispívá na charitu. -Rozumím.

Má v sobě něco z Gatsbyho.

Není jasné, v čem má prsty.

Neprozraďte mě, ale…

Jeden z jeho společníků zmizel.

Prostě se vypařil. Utopil se.

Údajně sebevražda. Možná vražda?

-To jsem neslyšel. -Já ano.

Proč a jak, to je záhada. Neměl bych o tom mluvit.

-Jsou to dohady… -Už jsi to nakousnul.

Dobrá.

Před pár lety o tom psali v novinách.

Podle všeho se utopil.

Jean měl z jeho smrti prospěch. Víc nevím.

-Jsou to jen klepy. -Ty zbožňuji.

Bez nich bychom měli jen tristní realitu.

To je fakt.

-Jsou to jen drby. -Jistě…

-Páni! Pozorný manžel! -Nádherný prsten.

Oboustranně výhodný obchod.

Koupím jí drobnost a jede se mnou na venkov.

-Nenávidí pobyt v přírodě. -Ráda plavu, tím končím.

Manželčina matka je jiná.

Miluje výlety, rybaření i hony.

Tyhle lásky po ní dcera nezdědila.

Nevyjdeme si o víkendu na jelena?

-Je to zábavné. -Rád bych, ale nemůžu.

-Jelení maso dodá energii. -My jsme vegetariáni.

-Vegetariáni? -Na víkend už máme program.

-To jsem netušil. -Nemáte něco pikantního?

-Drb, na kterém si smlsnu? -Příteli…

Skleničku?

Další víkend na venkově.

Ale v přírodě je k smrti krásně.

Aspoň dočtu Schůzku v Samaře.

Chytla mě!

Díky.

Potkala jsem kluka z lycea.

-Okamžitě mě poznal. -Vidíš?

Vypadáš pořád jako holčička.

Přiznal se, že mě miloval.

To ti řekl teprve teď?

Vrátila jsem se v čase…

Od rána na to myslím.

New York, nejkrásnější období života.

Přísliby budoucnosti, pak se to pokazilo.

Vím jen, že nosil džíny a bordó bundu.

Co by asi bylo, kdyby mi byl vyznal lásku.

-Žila bych možná jiný život. -Ty bys chtěla žít jiný život?

Z prvního manželství vím jedno.

Úspěch vztahu nejde naplánovat. Není to možné.

Nesmí to být dřina, musíš být pořád natěšená.

Nesmí to být dřina, musíš být pořád natěšená.

Na dražbě jsem byla jen jednou.

Usilovali jsme s Pierrem o brože Marie-Antoinetty.

-Vydražili jste je? -Ano.

Nosila jsem je na letní plesy monackého knížete.

Nosila jsem je na letní plesy monackého knížete.

-Měly úspěch. -Naštěstí! Za ty peníze.

-To je puška na jelena? -Jistě.

Asi nedokážu zastřelit jelena.

Ani já ne. Až se objeví v celém svém majestátu...

-No uvidíme. -Hledět do těch očí…

A pak zmáčknout spoušť?

To by dokázal leda vrah dětí.

-Výborné víno. -Ohromné.

Ročník 2010. Myslel jsem na tebe.

Doporučuji vyrazit za japonskou gastronomií.

-Tu zrovna nemusím. -Těší mě, že vám chutná.

-Kuchařka si vzala volno. -Prosím…

Ta naše nás také vypekla.

Sehnat personál je umění.

Sehnat personál je umění.

-Těžší je si ho udržet. -Zvlášť kuchařku.

-Musí se zaplatit. -Pierre má mlsný jazyk.

-Delphine je fajn, ale snob. -Obdivují tě.

Dary ve prospěch nadace nic nezkazím.

Chloé se vyptávala, čím se zabýváš.

Jsi můj manžel, ale je to pro mě tajemstvím.

Jsem nějaký tajuplný muž?

-Říkal jsem ti to stokrát. -Já vím…

Rozmnožuji peníze. Lépe se to říct nedá.

Chodí za mnou bohatí, aby byli ještě bohatší.

Nebo aby platili menší daně.

Nebo aby výhodně převedli majetek na děti.

Já jim radím a pomáhám.

Je to legální?

Ano.

Většinou.

-Ano? -Fanny? Tady Alain.

-Alain Aubert, spolužák. -Ahoj, jak se máš?

Jde to. Volám ti... Stojím před galerií.

Napadlo mě, neskočíme někdy na oběd?

Ale jo. Klidně i dnes.

Prima. Znám jedno místo…

Je krásně, najíme se v parku.

Přesně to jsem ti chtěl navrhnout.

Koupím sendviče a vyzvednu tě.

-V půl jedné? V jednu? -Super, tak zatím.

Vidíš? Bydlím tam v tom domě.

-Jsi ženatý? Máš děti? -Rozvedený, bezdětný.