Cruella

Ale ne. To musíme začínat zrovna tady? Tak teda jo.

Už od narození jsem byla jasně svá.

Což ne každého těšilo.

Takový neštěstí.

Ale od toho jsem tu nebyla.

A za svým jsem si taky uměla jít.

Třeba kvůli tomuhle náhrdelníku jsem teď mrtvá.

Ale nepředbíhejme.

Už od mala jsem věděla, že svět vnímám jinak, než ostatní.

Dívej !

To ale není stejný střih. Musíš podle vzoru.

Tak se to dělá.

-Je ohavný. -Včetně mé matky.

Nebuď krutá. Jsi Estella, a ne Cruella.

Já ale zpochybňovala svět, ne ji.

Což ona dobře věděla. A dělalo jí to starost.

Pamatuj, patříš sem jako ostatní.

Mohou být rádi, že jsi tu.

Souhlas.

Tak co řekneš Cruelle, když se pokusí ovládnout tvé lepší já?

Díky, žes přišla, ale už radši jdi.

Správně. A teď se s ní rozluč.

Sbohem, Cruello.

Tak, klobouk a běž.

Nepotřebuju ho.

Buď milá. A hodná.

A přátelská!

Jak že se to říká?

„Jsem žena, slyšte můj hlas.“

Ve čtyřiašedesátém to ještě nemělo takovou váhu,

ale všeho jen do času.

Ahoj, já jsem Estella.

Vidíš to? Po škole nám pobíhá skunk!

Pěkný sáčko.

Ahoj, jsem Anita.

Estella.

Ignoruj je.

Taky že jo. Ale dlouho to nesnesu.

Ignorovat je?

Neříkala jsem náhodou „slyšte můj hlas"?

Boj! Boj! Boj!

Každý nebyl téhož názoru.

Za tohle máš u mě černý puntík.

Dobrá, hodně lidí nebylo stejného názoru.

Stačí!

Dobře jí tak!

Kamarády jsem nacházela na dost neobvyklých místech.

Ahoj.

Třeba tohohle klučinu.

To je pes?

Buddy. Našla jsem ho.

A ne tady toho.

Ale ji. Anitu zlatíčko. Jaké rozkošné jméno.

Dalo by se říct, že můj „hlas" bylo slyšet až do páté třídy.

Tedy skoro.

Nuže, všichni víme, co jsem nucen udělat.

Estello, jsi vylouče...

Odhlašuji ji z vaší školy.

Vyloučil jsem ji.

Pozdě, já byla rychlejší. Do spisu to dát nemůžete.

Řekl jsem „vyloučena“. A dřív než vy.

Neřekl.

Neřekl.

A krom toho, vaše škola produkuje

nehorázně nekreativní a bezcitné holomky.

Nebo génia.

Tak a ven.

Ven!

Být geniální je jedna věc.

Ale vychovávat génia má svá úskalí.

Londýne, už se těš!

V podstatě nemáme na výběr.

Škola je fuč. Na tom není co slavit.

Ale...

Maloměsto by pro módní návrhářku stejně nebylo.

Můžeme sem?

Do Regenťs Parku? No bezva.

Uděláme to takhle. Hned jak dorazíme,

vyrazíme k fontáně, dáme si šálek čaje

a naplánujeme si náš nový život v Londýně.

Proč máš své nejlepší šaty?

Cestou se musím někde zastavit.

Požádat přítele o malou pomoc do začátku.

Jakého?

Přítele, kterého právě teď potřebujeme.

Už se mnou nebudou potíže, mami.

Slibuju.

HELLMANOVO SÍDLO

Svůj slib jsem myslela vážně.

Ale když holka jako já něco takového slíbí,

nevezmete ji přece zrovna sem.

Kde to jsme?

Nech si ho. Vždyť je hezký.

Bez něj to bude lepší. Jednou bude tvůj.

Rodinné dědictví.

-Pohlídáš mi ho? -Můžu?

Jdeme, Buddy.

Estello.

Vážný tón.

Zůstaneš v autě. A počkáš na mě.

Mami!

Nenápadně.

S tímhle klóbrcem na hlavě?

Ano, tak. Mám tě ráda.

Já tebe víc.

Neboj, za chvíli je tu.

Snažila jsem se být nenápadná.

To je kožešina a šifon? Jako dohromady?

Ale jak vidíte, svůj slib jsem porušila.

Tak trošku.

Jistě to bude extravagantní.

Jako vždy, viďte?

Odeberte se do východní zahrady. Uvidím, co se dá dělat.

Řekla jsem si, že zatímco je máma s tím záhadným přítelem,

po očku nahlédnu.

Potíž byla, že to jedno nakouknutí mě málem připravilo o rozum.

Netušila jsem, kde jsem nebo o co jde.

Ale poprvé v životě jsem měla pocit,

že někam patřím.

Buddy to bohužel viděl jinak.

Buddy! Ne!

Mám tě.

Ten klobouk si nech, než to někdo uvidí.

Z toho, co následovalo, bychom mohli vinit Buddyho.

Potřebuji jenom malou pomoc do začátku.

Ale pravdou je, že to já vše vyhrotila.

Ach, můj bože!

Ale ne!

Zůstane to jen mezi námi. Už se sem nikdy nevrátím.

-Mami! -Je pro mě vším.

Ne!

Nemám slov.

Došlo k strašlivé nehodě.

Byla to moje chyba.

Policejní komisaři Westone!

Ona... Vyhrožovala mi, chtěla peníze!

Zabila jsem svou vlastní matku.

Myslím, že někoho honili.

Prohledat!

A v tu chvíli...

Prohledat!

...mě nenapadlo nic lepšího

než utéct.

A utíkala jsem dlouho.

Nakonec jsem přece jen skončila v Londýně.

V Regenťs Parku.

Ale bez čaje.

Je to moje vina, Buddy.

A bez mámy.

Neměla jsem tam chodit.

Byla jsem sirotek.

Můj náhrdelník!

Smutný příběh.

Z geniální dívky byla rázem hloupá holka, která připravila matku o život

a skončila sama.

Ale nový den přináší nové příležitosti,

nebo alespoň párek kapsářů. Horáce...

Pane, neměl byste nějakej drobák?

Ne, promiň.

...a Jaspera.

Brýtro.

Zpátky!

Horác byl věčně otravný.

Mazej domů k rodince, holčičko!

Zato Jasperovi to pálilo.

Žádnou rodinu nemá.

Až tím byl otravný.

A Wink, ten byl přátelský. A zase otravný.

Buddy!

-Hej! -Padáme, Horáci.

Ale lepší být s nimi než ve vězení.

Stát!

Policie!

Vy jedni uličníci!

Bylo to o fous. Ale zdrhli jsme jí.

Myslíš?

Kde to jsme?

A teď kápni božskou.

Kde máš rodiče?

Máma umřela.

To, že kvůli mně, jsem raději vynechala.

Já jsem pro, abys zůstala. Jako člen party.

Člen party? Cože co? Musíme to probrat!

To právě děláme. A takováhle holka

by se šikla na odvádění pozornosti.

Chtěla jsem být módní návrhářkou, ne zlodějkou.

Moc toho na výběr nemáš. Jen nás.

Měl pravdu. Byla jsem utečenec.

Už zase bulí?

Umřela jí máma. Zapomněls, jaký to je?

Věděla jsem, co jim bude divný.

Ježkovy voči!

Musím si je obarvit.

No já nevím, mně se to líbí.

Připouštím, že nad mou kariérou zlodějky by máma asi nezajásala,

ale už tu nebyla.

Bez obav, to je teprve začátek. Špatností nás čeká ještě spousta.

Na to vemte jed.

Jdeme, Buddy.

Je čas!