David Attenborough: A Life on Our Planet

PŮVODNÍ DOKUMENT NETFLIX

Toto město na Ukrajině bylo kdysi domovem téměř 50 tisíc lidí.

Mělo všechno, co obyvatelé potřebují k pohodlnému životu.

Avšak 26. dubna 1986 se náhle stalo neobyvatelným.

V nedaleké Černobylské jaderné elektrárně došlo k výbuchu.

A za necelých 48 hodin bylo město evakuováno.

Od té doby tu nikdo nežije.

Výbuch byl důsledkem špatného plánování a lidské chyby.

Pochybení.

Způsobil ekologickou katastrofu, která měla dopad na celou Evropu.

Mnozí ji považovali za nejzhoubnější v dějinách lidstva.

V případě Černobylu však šlo o jednu událost.

Skutečná tragédie naší doby se dosud odehrává po celém světě,

plíživě, den za dnem.

Mám na mysli mizení divočiny na naší planetě,

ztrátu biologické rozmanitosti.

Příroda je jedinečný a ohromující zázrak.

Miliardy jedinců a miliony druhů rostlin a zvířat

nás okouzlují svou různorodostí a pestrostí.

Společně usilují o využití sluneční energie

a minerálů naší země.

Jejich životy jsou tak propojené, že jsou na sobě závislí.

My na tento pečlivě vyladěný životodárný stroj plně spoléháme.

On zase pro svůj hladký chod spoléhá na biodiverzitu.

Náš současný životní styl

však vede k úpadku biodiverzity.

I to se děje v důsledku špatného plánování a lidské chyby.

I zde bude výsledkem to, co vidíme tady.

Místo, kde nelze žít.

Příroda ustupuje.

Důkazy vidíme všude kolem.

Došlo k tomu během mého života. Viděl jsem to na vlastní oči.

Tento film je mým svědectvím a mou vizí budoucnosti.

Příběhem toho, jak jsme se dopustili naší největší chyby

a jak ji ještě můžeme napravit, pokud budeme okamžitě jednat.

Jsem David Attenborough.

Je mi 93 let.

Měl jsem pozoruhodný život.

Až teď si uvědomuji, jak moc pozoruhodný.

Měl jsem to štěstí, že jsem život strávil objevováním míst mimo civilizaci.

Procestoval jsem všechny kouty světa.

Na vlastní kůži jsem zakusil svět přírody v celé jeho rozmanitosti a pozoruhodnosti.

Popravdě si neumím představit, že bych svůj život prožil jinak.

Vždy mě lákalo objevování,

dobrodružství,

poznávání divočiny.

A stále se učím.

O nic méně, než když jsem byl malý kluk.

SVĚTOVÁ POPULACE: 2,3 MILIARDY

UHLÍK V ATMOSFÉŘE: 280 ČÁSTIC NA MILION

PODÍL DIVOKÉ PŘÍRODY: 66 %

Svět byl tehdy úplně jiný.

O fungování živé přírody jsme toho tehdy věděli pramálo.

Říkalo se tomu „přírodní dějiny“,

protože o to v podstatě šlo:

o dějiny.

Pro kluka to bylo skvělé místo.

Těžila se tu železná ruda, ale důl už byl opuštěný.

Tady nic nerostlo.

Byl to čerstvě zavřený lom.

Jako kluk jsem veškerý volný čas trávil

na podobných místech a hledal ve skalách...

skryté poklady.

Fosilie.

Ten tvor se jmenuje amonit.

Během svého života žil v této komůrce

a kořist lovil vysunutými chapadly.

Žil asi před 180 miliony let.

Konkrétně tento má vědecké pojmenování Tiltoniceras,

protože první exemplář byl nalezen poblíž tohoto lomu v Tiltonu

ve střední Anglii.

Časem jsem se začal zajímat o vývoj života na Zemi.

Je to v podstatě příběh pomalých, postupných změn.

Příroda po miliardy let plodí fascinující výtvory,

každý je složitější a dokonalejší než ten předchozí.

Je to mravenčí práce.

A pak, tak jednou za sto milionů let,

po veškerém vynaloženém úsilí,

dojde ke katastrofě.

K hromadnému vymírání.

Velký počet druhů náhle zmizí

a je nahrazen několika novými.

Veškerá evoluce přichází vniveč.

Je to i vidět.

Linie ve skalních vrstvách,

hranice, která značí hlubokou, rychlou, globální změnu.

Pod touto linií

byla spousta forem života.

Nad ní jen velmi málo.

Za čtyři miliardy let života na Zemi došlo k hromadnému vymírání pětkrát.

Naposledy tomu bylo po události,

která ukončila éru dinosaurů.

Dopad meteoritu způsobil katastrofální změnu v podmínkách na Zemi.

Bylo vymýceno 75 procent všech druhů.

Život neměl jinou možnost než začít od nuly.

Už 65 milionů let pracuje na obnovování živé přírody,

až dospěl do světa, který známe.

Do naší doby.

Vědci jí říkají holocén.

Holocén patří k nejstabilnějším obdobím ve velkolepé historii naší planety.

Po deset tisíc let

průměrná teplota nezakolísala o více než jeden stupeň Celsia.

A klíčovým pro tuto stabilitu byl bohatý, bující život kolem nás.

Fytoplankton při hladině oceánů

a rozlehlé lesy na severu

pomáhaly vyrovnat atmosféru odčerpáváním uhlíku.

Díky obrovským stádům

byly travnaté pláně úrodné a bohaté na živiny.

Zvířata dodávala půdě hnojivo.

Mangrovy a korálové útesy podél tisíců kilometrů pobřeží

byly líhní ryb,

které se v dospělosti vypraví do otevřených vod.

V širokém pásu džungle kolem rovníku

se rostliny kupily jedna na druhou,

aby zachytily co nejvíce sluneční energie

a dodaly vlhkost a kyslík světovým vzdušným proudům.

Zásadní byl rozsah polárního ledu,

protože jeho bílá plocha odrážela sluneční paprsky

a ochlazovala tak celou Zemi.

Stabilitě napomáhala biologická rozmanitost holocénu.

A celý svět se ustálil v mírném, spolehlivém rytmu:

rytmu období.

Na tropických planinách se jako hodinky každoročně střídala období sucha a dešťů.

V Asii větry vytvářely monzuny přesně podle plánu.

V severních oblastech se v březnu zvýšily teploty a zahájily jaro.

Držely se vysoko až do října, kdy poklesly a přinesly podzim.

Holocén byl naší rajskou zahradou.

Jeho rytmus ročních období byl tak spolehlivý,

že poskytl našemu druhu jedinečnou příležitost.

Objevili jsme zemědělství.

Naučili jsme se využívat roční období k pěstování plodin.

Následovala celá historie lidské civilizace.

Každá další generace mohla dosáhnout pokroku a rozvoje jen proto,

že se mohla spolehnout na přírodu,

která nám poskytla kýžené podmínky.

Tempo pokroku bylo nesrovnatelné s tím, co najdeme ve fosilním záznamu.

Cestu našeho vývoje změnila naše inteligence.

V minulosti musela zvířata

pro změnu života získat nějakou fyzickou schopnost.

Ale u nás lidí to dokázal nápad,

který se navíc dal předávat z generace na generaci.

Posunuli jsme hranice schopností druhu.

Několik tisíciletí nato

jsem dospíval přesně v tu pravou chvíli.

ZÁŘÍ 1954

Začátek mé kariéry, když mi bylo kolem dvaceti,

se shodoval s celosvětovým nástupem letecké dopravy.

Měl jsem tedy tu výsadu být mezi prvními,

kdo mohli plnými doušky hltat bohatství života,

které nám přineslo mírné podnebí holocénu.

SVĚTOVÁ POPULACE: 2,7 MILIARDY

UHLÍK V ATMOSFÉŘE: 310 ČÁSTIC NA MILION

PODÍL DIVOKÉ PŘÍRODY: 64 %

Kamkoli jsem jel,

byla tam divočina.

Čirá pobřežní moře.

Rozlehlé lesy.

Nekonečné pastviny.

Nad nedotčenou přírodou jste mohli létat celé hodiny.

A já dostal úkol tato místa prozkoumat

a zaznamenat zázraky přírody pro ostatní.

Zpočátku to bylo snadné. Luskouna v televizi ještě nikdo neviděl.

Nikdo neviděl lenochoda.

Ani vnitrozemí Nové Guiney.

Bylo to nejlepší období mého života.

Nejlepší období našich životů.

Druhá světová válka skončila.

Technika nám usnadňovala život.

Tempo změn se neustále zrychlovalo.

Zdálo se, že pokrok nic nezastaví.

Čekala nás vzrušující budoucnost.

Měla přinést vše, o čem jsme kdy snili.

To si ještě nikdo z nás neuvědomoval,

že tu jsou problémy.

SVĚTOVÁ POPULACE: 3,0 MILIARDY

UHLÍK V ATMOSFÉŘE: 315 ČÁSTIC NA MILION

PODÍL DIVOKÉ PŘÍRODY: 62 %

ZÁŘÍ 1960

Východní Afriku jsem poprvé navštívil v roce 1960.

Tehdy pro nás bylo nepředstavitelné,

že bychom my jako jeden druh

jednou mohli mít moc ohrozit samu existenci divočiny.

Masajské slovo „Serengeti“ znamená „nekonečné pláně“.

Pro ty, kdo zde žijí, je to výstižný popis.

Můžete být v jednom koutě Serengeti a nevidíte jediného živého tvora.

A na druhý den ráno...

milion pakoňů.

Čtvrt milionu zeber.

Půl milionu gazel.

A pár dní nato...

jsou pryč.

Zmizeli za obzor.

Nemůžeme vám vyčítat, že jste v nekonečnost plání uvěřili,

když spolkly takové stádo.

Až vědec-vizionář Bernhard Grzimek ukázal, že to není pravda.

Spolu se synem z letadla sledovali stáda až za obzor.

Zakreslili jejich pohyb přes řeky,

lesy a státní hranice.

Zjistili, že stáda ze Serengeti

pro přežití potřebují obrovské úrodné pastviny.