Boss Level

STISKNI START

POKUS 139

Vstávat. Pozor na hlavu.

Boty, kalhoty…. Sklonit, triko.

Nalevo. Tohle si vezmu.

Blok, úder. Výměna nože.

Chytit, přehodit.

Fajn. Dá si někdo kafe?

Dokážete si představit, jak každý den vstáváte

s nějakým takovým hajzlem, jako je třeba pan Dobrýtro,

co se vás snaží rozsekat mačetou?

Vážně.

Na chvíli by to mohla být zábava.

Jsi mrtvej!

Jakmile odezněl šok,

jakmile mi došlo, co se to sakra děje,

skoro po stočtyřicátý,

začalo to být dost otravný.

A chtěl jsem, aby to přestalo.

A věděl jsem, že nepřestane.

Znáte to, jak se říká: „To zvládnu se zavřenýma očima“,

a myslíte si, co je to za kravinu?

Ale… To je fuk.

Tak sledujte.

Promiň, kámo, spletli si tě se mnou.

Pokaždý, když jsem viděl, jak se v mým bytě děje tohle, pomyslel jsem si:

„Sakra, vždyť jsem v pronájmu!“

Majitel je už tak pěknej hajzl

a takhle se můžu s kaucí rozloučit.

Nebylo to takhle vždycky.

Kdysi jsem býval šťastný. Fakt jo.

Míval jsem ženu, co jsem miloval,

ale teď jsem fakt v hajzlu.

Do prdele. Musím skočit.

Ten náklaďák jsem předtím přesně dvaadvacetkrát netrefil.

Víte, jaký to je, vypadnout z okna ze čtvrtýho patra?

To teda kurva bolí.

Ten chlápek v tom Dodgi pokaždý řval, jako by ho na nože brali.

- Kradou mi auto! - To si teda piš.

Další banda hajzlů se mě snažila zabít v tom minivanu.

- Nemůžeš pryč z tý zácpy? - Neuč mě řídit.

- Neučím. - Řidička Esmeralda s mámou Pam.

Neměl jsem páru, jestli se tak fakt jmenujou,

na pozdravy nebyl čas.

Po tom autobuse je to docela pohoda a já můžu…

Počkat. Už jsem se dostal k tomu autobusu?

Ne.

Prokristapána.

Bože!

Netrapte se kvůli mně.

POKUS 079

Tohle svinstvo se děje každej den.

Kdysi jsem si stěžoval, jak každej den vypadá stejně.

Pak přišel 9. květen

a každej den teď je stejnej.

Pokaždý tě probudí křik, stejnej hajzl s mačetou,

všechno stejný… s drobnými obměnami.

Do psí…

Jen jediná věc se nikdy nemění.

A to je, že…

každičký den zemřu.

Pokaždý.

Malá rekapituce.

Popravdě řečeno,

vůbec netuším, proč mě chtějí zabít

nebo čím jsem si to zasloužil, ale jsou jich mraky.

Pam už znáte.

Postarala se o mě čtrnáctkrát, než jsem odhalil načasování.

POKUS 069

Tenhle andělskej hajzlík je Guan-Jin.

Jak to, že znám její jméno?

Já jsem Guan-Jin!

A Guan-Jin to skončila.

Její jméno znamená Bohyně smilování.

Docela ironický, ne?

POKUS 088

Tomuhle prckovi říkám Bumprásk.

- Jak se máš, fešáku? - Co to děláš, ty cvoku?

Tenhle přístup se mi nelíbí.

Všem jsem jim dal přezdívky: Pam, Smajlík,

Německý dvojčata, Roy číslo 2,

což je hajzlík, co vypadá úplně stejně jako já.

POKUS 104

Někdy je zvládnu zabít.

Ale na tom nesejde.

Vždycky mě najdou a nakonec sejmou.

Já jsem Guan-Jin!

A tohle udělala Guan-Jin.

Nevím, jak je to možný, ani proč pořád opakuju stejnej den.

Nikdy nebyl čas to zjistit.

Je to blázinec od chvíle, co otevřu oči.

POKUS 048

PROBÍHÁ

Jemma, jediná žena, co jsem kdy miloval,

a jediný člověk, co zná odpovědi, které hledám.

- Haló? - Sháním doktorku Jemmu Wellsovou.

Kdo je to?

Tady její manž… její přítel Roy.

Proslulý kapitán Roy Pulver, ten z Delta Force.

Kdo jste vy?

- Plukovník Clive Ventor. - Jemmin šéf .

- Do nedávna. - Je tam někde?

- Ne, bohužel tu není. - Víte, kdy se vrátí?

Tuto otázku budu muset přenechat vyšší moci.

- Je mrtvá . - Cože?

Nerad přináším špatné zprávy,

ale slečna Wellsová si minulou noc zlomila vaz.

Šlo o nehodu v laboratoři,

pracovala přesčas, nejspíš byla vyčerpaná.

Ne…

Mohu se vás zeptat, kde jste?

- Raz… - Dva…

To nebyla nehoda.

Tři!

Proč je mrtvá? Kdo ji zabil?

Nikdy jsem nežil dost dlouho, abych to zjistil.

Fajn, kde jsme to skončili? Jo, ten autobus.

POKUS 140 PROBÍHÁ

Kurva!

- Vypadá dost odhodlaně. - Zlato, máme tu kovboje.

Asi to budu muset začít brát vážně.

Co to sakra je?

Naser si!

Do prdele!

Myslím, že si to zasloužily.

- Čau, Royi. - Nazdar, Jaku.

Vypadáš, jako by ses vyhrabal z hrobu. Co se ti stalo?

Vstal jsem levou nohou. Jsem v pohodě.

To je teď pořád. Dal bys mi pořádnou flašku kořalky?

Víš ty co? Dej mi hned dvě.

Dvě! Ježíši Kriste!

Ať žijou játra! Ale ne dlouho.

Dělám si srandu.

Neanonymní alkoholici, co?

- Musíš žít dneškem, ne? - Protože zítřek ti nikdo nezaručí.

To si piš, kámo. To si piš.

Tenhle chlap je na odpis.

Jak můžeš takhle chlastat?

- Jak ty můžeš nechlastat? - Víš,

spousta bezpečnostních expertů myslí, a nezapomeň, jsem jeden z nich,

si myslí, že příští 11. září půjde proti našim lihovarům.

Percentil alkoholismu v naší zemi je někdo kolem 38,

takže když vymažeš…

Tenhle pablb se jmenuje Dave.

Je to specialista na bezpečnost v nějaký soukromý firmě

a je úplně fuk, co mu odpovím, jak můžu takhle chlastat,

protože vždycky začne takhle pitomě řečnit.

Dokážu ho opakovat slovo od slova.

Vím přesně, co se stane, jakmile vejdu.

05 vejde tahle známá čínská šermířka.

Dvanáctkrát byla mistryně světa.

Sakra. Dai Feng!

- Víš, že je to jedna z nejznámějších… - Čínských mistrů meče?

- Dvanáctinásobná… - Mistryně světa.

- Už jsem ti o ní říkal? - Stokrát.

Fakt? Nevzpomínám si.

- Já jo. - Pedro, připrav stůl pro sifu Feng.

Zdravím. Prosím, posaďte se.

Sifu Feng je důvod, proč musím do baru máknout.

Jakmile přijdu po jedenáctý, obsadí poslední volnej flek u baru.

Do prdele. Podívala se na mě.

- Měl jsi někdy ženskou? - Promiň?

- Měls někdy ženskou? - Nahodil jsem udičku, chápeš?

To ti spíš pták vyraší na čele.

Tak kolem poledne…

Fajn. Z toho, co přijde, mám trochu blbej pocit.

Ale prostě se mi líbí, jak sebou šlehne. Je mi líto.

Měl bych ho asi varovat, ale je to prostě k smíchu

a zrovna teď se moc nezasměju.

To na pracovní úraz uhraješ, Pedro! Nikdo ti nebude věřit!

Ve 12:20 konečně vypadne Dave do práce.

Doufej, že teroristi nezačnou trávit světový zásoby kořalky.

Ale nejdřív vypustí tuhle rádobyvtipnou poznámku.

Fakt doufej.

- To je moc. - Sedni si, Dave.

- Cože? - Chci ti říct jednu historku.

Jsem dneska našrot. Malej zvrat ve válečným příběhu.

Začal jsem mluvit o tom, jak jsem umřel, když jsem měl moc vypito.

Střelili tě už někdy do ksichtu, Dave?

Mě jo.

Před smrtí se mi stala zajímavá věc.

Už je to nějaká chvíle.

Kulka byla .45 ACP.

Tudy vletěla dovnitř, čistě.

Vyletěla mi pusou, skoro nedotčená

a vzpomínám si, že jsem cítil chuť stejku.

Jo, jako fakt fajnovýho žebírka.

A za chviličku, když jsem byl zas naživu,

povídám: „Sakra,

to byl můj jazyk, jak mi ho upekla ta kulka.“

Toho chuť jsem cítil. Mýho jazyka.

Věřil bys tomu? To je úplně fascinující.

Ta historka je pravdivá, Dave.

To bylo dobrý, kámo.

Nepotřeboval bys postel?

Rozumím.

Přesně ve 12:47… ne,

k tomu se dostanu za chviličku.

Asi čtvrthodinku předtím mi ten chlast fakt zachutná

a cejtím se sakra dobře.