Nine

Člověk svůj film několikrát zabije, hlavně když o něm mluví.

Film je sen. Zabijete ho tím, že ho napíšete, zabíjíte ho kamerou.

Váš film může ožít na moment či dva, když mu herci vdechnou život,

ale pak znovu umírá, pohřben v plechové krabici.

Někdy se nevysvětlitelně ve střižně…

stane zázrak: Spojíte dva obrazy, a když pak diváci sedí ve tmě…

a když se vám opravdu poštěstí…

a mně se to občas poštěstilo…

ten sen znovu třepotavě ožije.

Proto jsem takový tajnůstkář.

Dobře, a jaké máte rád těstoviny?

Konečně seriózní otázka.

FILMOVÉ ATELIÉRY CINECITTA, ŘÍM, 1965

Zlomte vaz, maestro.

Maestro.

Maestro Contini!

Jak začít?

Jak by měl ten film začínat?

První strana.

Prázdná strana.

- Guide, ty jsi tady. - Buongiorno , Dante.

Všude tě hledáme. Scéna vypadá dobře, ne? Jak je?

- Dobře, Dante. - Proboha, ty vypadáš příšerně.

Běž do maskérny. Zapomněls na tu tiskovku?

- Nemá kravatu. - Ano, a taky do kostymérny.

- Já jsem Fausto Milletti. - Kontrolor z banky.

Pane Contini.

- Nemluvte na něj. To smím jen já. - Mám na pana Continiho pár otázek.

To my všichni.

Bývá zvykem mít před natáčením schválený scénář a rozpočet.

- To ho budeme mít pořád v patách? - Nechci vám být na obtíž, maestro.

Jsem velký fanoušek vašich filmů. Vaše raná díla… všichni zbožňují.

Pokládám si za čest, že tu jsem. Nicméně potřebuji scénář a rozpočet.

- Kam vám mám dát vzkazy? - Na stůl.

- Tam není místo. - Tak pod něj.

- Některé z nich jsou urgentní. - Sežeň mi cigaretu.

Dobře.

- Za deset dnů natáčet nezačneme. - Pozor na jazyk. Je tu špeh z banky.

- On vlastně není z banky, Guido. - Dopoledne máš kamerové zkoušky.

Našel jsem dvě sestry. Jsou to… Pojďte, tudy!

- Výborně, Benito. - Maestro!

- Prosím! - Dante, poslouchejte!

Potřebuju cigaretu.

- Potřebuje košili a kravatu, Lily. - Vlastně kafe a cigaretu.

Odpověz na otázku, dám ti kafe. Odpověz další, dám ti cigaretu.

- A taky potřebuju aspirin. - Máme zpoždění.

Uklidni se.

Režírování filmů je značně přeceňovaná práce. To všichni víme.

Říkáš jen ano nebo ne. Nic víc.

„Má to být červené? Ano. Zelené? Ne. Víc komparsu? Ano.“

„Víc rtěnky? Ne.“ Ano, ne, ano, ne. To je režírování.

Máš pravdu, to je režírování.

A stejně na odpovědi nakonec ani zbla nezáleží.

Takže, prosím, Guido, ano nebo ne? Chceš pro tenhle film kostýmy?

- Ano. - Vidíš? Jak prosté.

- Smím vědět, v jakém je film stádiu? - Ano.

V raném.

- Víš, že tu producenty nerada vidím. - Dobrá, dobrá.

Dvě minuty, Guido.

Je pryč.

- Už máš aspoň řádku ze scénáře? - Ne.

Chytá tě panika?

- Ano. - Jde s tebou Luisa na tiskovku?

Ne.

- Dante. Se svým špehem. - Měl by ses oholit. Vypadáš hrozně.

Proč tu není únikový východ? Co kdyby chtěl někdo uniknout?

- Nemám těm novinářům co říct. - Ty to zvládneš.

Jsi prvotřídní lhář, drahoušku. Postav se před ně a lži za Itálii.

Lži za Itálii.

Co to se mnou sakra je? Nemůžu spát, myslet ani psát.

Nemůžu dýchat. Srdce mi buší jak splašené. Umírám, maminko?

Dlužím ti květiny, já vím. O víkendu zajedu na hřbitov.

Měla ses nechat pohřbít v Římě. Navštěvoval bych tě každý týden.

- Takhle se na mě nedívej. - Ach, Guido, Guido.

Tohle je tvůj Řím, Guido. Svět vidí Řím tak, jak jsi ho stvořil ty.

Za to můžou tvoje filmy.

- Chybíš mi. - Ty mně taky.

Tak jeďte!

Maestro!

Guido Contini by měl přijet každou chvíli.

Dokáže se novým filmem opět vyšvihnout na vrchol? A už je tu!

- Díky, že jste přišel. - Ano.

Ticho, prosím. Díky, díky.

- Mluví Continiho producent Dante. - Jen pár upřímně míněných slov.

S radostí vám oznamuji, že budu produkovat Continiho další film…

jménem Italia.

V hlavní roli se opět představí Continiho dlouholetá múza,

mezinárodní filmová hvězda Claudia Jenssenová.

Natáčení propukne za deset dní. Čili od pondělka za týden.

Mnohokrát vám děkuji, maestro. Tohle je náš devátý společný film.

- Guido Contini. - Děkuji vám za pozornost.

Maestro Contini!

- Ano? - Grazie.

Maestro Contini, váš nový film se jmenuje Italia. Vzletný titul.

- Ale zatím ten nejkratší. - Nikoliv však skromný.

Filmy přece nejsou skromné. Stojí moc peněz, natáčení trvá moc dlouho,

podílí se na nich moc lidí. Takže musí mít grandiózní názvy.

Mohl byste nám prozradit, o čem váš film je?

Proč?

- Ani nevím, o čem byl ten předchozí. - No právě. To nikdo.

Ovšemže vám můžu říct, o čem je.

Můžu vám říct děj, koho obsadím, jakou hudbu vyberu, prostě všechno.

Ale neřeknu. Bojím se, že by se toho mohli dopídit novináři.

Náš nový film bude odpovídat svému názvu.

Bude esencí ducha Itálie.

Itálie jako mýtus, Itálie jako žena, Itálie jako sen.

- Je to pravda? - Zní to ohromně. Už abych to viděl.

Uvažujete o necudném umění?

- Signore Contini. - Stephanie?

Prozradíte americkým čtenářkám, kdo je letos váš oblíbený módní návrhář?

Obal mě zajímá měně než to, co se skrývá uvnitř.

Pane Contini, jste světák. Studoval jste v Británii, žijete v Biarritzu.

Znamená nový film Italia, že se nadobro vracíte domů?

- Nadobro? - Už jste dlouho neobsadil svou ženu.

Bude hrát ve vašem novém filmu?

Po svatbě jsem Luise slíbil, že už si nikdy nezačnu s hlavní hvězdou.

Od nikoho jiného roli nedostala.

Proč děláte kolem tohoto filmu takové tajnosti?

Je to vážná otázka. Proč z toho děláte takovou vědu?

Tuze rád bych byl zde.

Chcete, abych byl vážný na tiskovce?

I jinde bych byl rád.

Já myslel, že jsem v tomhle cirkuse za klauna.

Já bych tak rád byl všude najednou, ačkoliv si tím protiřečím snad.

Umělci tvoří svá nejlepší díla, než se proslaví. Vy už slavný jste.

Nechci být škarohlíd, ale vaše dva poslední filmy nebyly příliš…

- Byly to… - Propadáky?

- To jste řekl vy. - Je to však těžké, především když

mi táhne na padesát; duševně na deset spíš.

Jen se ptám, jestli nejste nervózní. Připadáte mi nervózní.

- Prosím? - Moje otázka zní,

jestli už jste nevystřílel všechen prach?

Nedaří se mi spát,

nemůžu ani bdít,

hlavně nechci se zítra ráno na smetišti dějin probudit.

Ale proč to tak vážně brát mám?

Vsázce není jiného nic než já sám.

Já chtěl bych být mlád,

já chtěl bych být kmet,

chtěl bych moudrým se stát a zároveň být bloud, co drze si podmaní svět.

Kéž by vesmír k mým nohám už pad‘, a řekl: „Guido, tak co bys rád?“

„Co jen chceš, klidně i věci nemožné zařídíme!“

Jen to bych si přál.

Existuje podle vás hranice pro to, co lze ve filmu ukázat?

Chtěla byste vidět něco, co jsem vám ještě neukázal?

Já chci stále víc,

měl bych méně snad chtít?

Já ptám se, může-li se dobré věci člověk přesytit?

Však jedna potíž vraští mou tvář,

že pouze jediný jsem exemplář.

Tak rád bych měl ještě další já a se sebou sám cestoval.

Tak rád bych si jednou duet se sebou sám zazpíval.

Rád bych byl zde jako druhý hlas. A nebo tam… Po lávce si kráčím.

Všude být, všude být, všude být. To už si protiřečím zas.

Já chtěl bych být… A druhý hlas zpívat… zde!

Moc krásný den ti přeji, Guido.

Guido! Guido!

Guido! Guido!

Guido!

Já, já, já! Já chtěl bych být Proust

nebo markýz De Sade.

Chci být Mohamed, Buddha, Kristus, a přitom se neznabohem moci zvát.

Věřte mi, když říkám vám, že na mou čest

nečinnost může k hořkému konci snadno vést.

Já chtěl bych být mlád, bohužel stárnu dál.

Hledám poutavý příběh plný vášně, který nějaký blb vykecal.

Kéž by vesmír k mým nohám už pad, a řekl: „Guido, tak co bys rád?

„Co jen chceš, klidně i věci absurdní zařídíme!“

Tak zařizujte!

Zařizujte!

Jen to bych si přál.

Guido…

LÁZEŇSKÝ HOTEL BELLAVISTA, ANZIA, ITÁLIE

- Potřebuji pokoj. - Jistě.

- Apartmá. - Ano.

S výhledem na moře, s balkónem. Něco vzdušného.

Všechna naše apartmá jsou vzdušná. Něco vám vyberu.

- Jedu z Milána. - Rozumím.

Jsem tu pracovně. Jsem obchodník.

Práce, práce, práce.

Přeje si maestro Contini, abych ho zapsal pod pseudonymem?

- Prosím. - Signor Miláno?

Proč ne.

- Samozřejmě zbožňuju vaše filmy. - Zvrhlé potěšení.

- Vaše rané filmy… - Ne ty propadáky.

Potřebuju doktora. Neznáte někoho diskrétního?

Mohl by přijít ke mně na pokoj? Hned, pokud možno.

Jako by se stalo.

Prosím.

- A potřebuju zavolat manželce. - Ano.

Prosím. Přepojím vám to do telefonu v hale.

- Luiso, miláčku. - No konečně.

- Copak se na mě všichni zlobí? - Já ano. Kde jsi?

- Utekl jsem z tiskovky. - Slyšela jsem. Pěkný tyjátr.

- Neposmívej se mi, jsem nemocný. - Natáčíš film.

Při natáčení vždycky onemocníš.

Ale tentokrát je to vážné. Nemůžu dýchat.

- Jsi tam sám? - No ovšem.

- A mám přijet? - Ano, proto volám.

Prosím, přijeď hned, budu moc rád.