House of Usher (The Fall of the House of Usher)

ZÁNIK DOMU USHERŮ

- Prosím, pane? - Jdu za slečnou Usherovou.

To je bohužel vyloučené. Je připoutána na lůžko.

- Onemocněla? - Ano, pane.

- Je to vážné? - Pan...?

Mé jméno je Philip Winthrop.

Jsem snoubenec slečny Usherové. Budeme se brát.

- Nemohu vás pozvat dál. - Vážně? Kdo o tom rozhoduje?

Pan Roderick, její bratr. Výslovně nechce, aby...

Tak chci hovořit s ním.

Trvám na tom, abyste mě ohlásil.

Ovšem, pane. Vstupte, prosím.

Váš plášť, pane.

Následujte mě.

- Copak? Co se děje? - Jde o vaše boty, pane.

- Co je s nimi? - Mohl byste si je sundat?

Cože? Proboha proč?

Pan Roderick vám to jistě rád vysvětlí.

Zvláštní požadavek.

Ještě se mi nestalo, abych...

Pane!

Obujte si, prosím, tyto boty.

Díky.

Můžeme jít, ne?

Tudy, pane.

Co to má znamenat?

Pane, toto je pan Winthrop.

Jak se opovažujete někoho pustit do domu?

Trval jsem na tom. Mám na to, myslím, právo.

Nebudeme mluvit ve dveřích. Pojďte dál, prosím.

- Předpokládám, že víte, kdo jsem. - Prosím, ne...!

Mluvte tiše, pane Winthrope.

Mám trápení se sluchem.

Hlasité zvuky se mi zařezávají do mozku jako ostří nože.

Omlouvám se.

Bohužel budete muset odejít, pane Winthrope.

- Přijel jsem za Madeline. - Setkání je vyloučené.

Je upoutána na lůžko.

Pane Ushere, zasnoubil jsem se s vaší sestrou.

- Byla to chyba. - To nemyslíte vážně!

Odmítám se s vámi dohadovat.

Ihned opusťte tento dům.

Není tu pro vás bezpečno.

Pane Ushere...

Přijel jsem až z Bostonu, abych navštívil Madeline.

Nehodlám odcestovat, aniž bych ji viděl!

Philipe!

Madeline?

Madeline, prokrista, musíš se vrátit na lůžko.

Madeline...

Přijel jsi z takové dálky, jen abys mě viděl?

- Ano. Abych tě viděl. - Madeline, něco jsem ti řekl.

- Promluvíme si později, Philipe. - Pan Winthrop je na odchodu.

- Opravdu? - Ne, neodjedu.

Musí zůstat, Rodericku.

Prosím, dovol mu to.

Tak dobrá, zůstane. Ale ty se, probůh, vrať zpět na lůžko.

Co se stalo?

Váš krb by zřejmě měl někdo prohlédnout.

Vážně?

Obdivoval jsem ten obraz nad ním. Vaše vlastní dílo?

- Ano. - Hrajete na flétnu?

Ano.

Pane Winthrope, skutečně se chcete oženit s mou sestrou?

Pane Ushere,

byli jsme v Bostonu často spolu. Ani ve snu mě nenapadlo,

a Madeline také ne,

že bychom si neměli být souzeni.

Odjížděla odtamtud se slovy: "Navždy tě budu milovat."

Připadá vám skutečně tak nereálné, že si ji chci vzít?

Kdybyste jen věděl, jak velice je to nereálné.

Předpokládám správně, že tato vaše vize zahrnuje i děti?

- Pokud bůh dá. - Pokud bůh dá?

Nemůžete tušit, jaká jsou pro mě vaše slova noční můrou.

- Noční můrou? - Slyšel jste dobře.

Proč by se Madeline neměla vdát? Proč by neměla mít děti?

Protože rod Usherů je poznamenán, pane Winthrope.

- Poznamenán? - Poznal jste mou sestru, teď mě.

Umíráme, pane Winthrope.

Tak, jak vypadala dnes, bude vypadat stále.

Necítím k vám zášť, pane.

Kdyby bylo všechno jinak, rád bych vás přivítal do rodiny.

Za těchto okolností je to ovšem vyloučené.

Z čeho soudíte, že umíráte?

- Existuje řada důvodů. - Uveďte aspoň jeden.

Madeline a já jsme jako křehké skleněné figurky.

Stačí nejjemnější dotek a roztříštíme se.

Oba trpíme až morbidní vnímavostí smyslů.

Já jsem na tom o něco hůř, protože jsem starší.

Ale oba touto poruchou trpíme.

S jídlem jen o málo ostřejším, než je mdlá bramborová kaše,

se moje chuťové pohárky nedokáží srovnat.

Když na sobě nemám oděv z nejjemnější tkaniny, tak trpím.

Oči mě bolí i ve slabém osvětlení.

Jakýkoli odér mi dělá zle.

A jak jsem vám řekl, mé uši trpí při jakýchkoli zvucích.

Naplňuje mě to hrůzou.

Proto mě váš lokaj požádal, abych si zul boty?

Ano.

I přesto jsem slyšel, jak přicházíte.

Slyším každý krok, každé zašustění záhybů vašeho oděvu.

Slyšel jsem dusot kopyt vašeho koně, když jste přijížděl.

Nejen dusot kopyt. Také vaše zabouchání na vrata.

Zabolelo mě, jako kdyby mi někdo vrazil meč do ucha.

Přes kamennou zeď slyším, jak si krysy hrabou své chodbičky.

Pane Winthrope, tři čtvrtiny členů naší rodiny zešílely.

Tito naši šílení předkové získali nadpřirozené schopnosti.

Řadu lidí připravili o sílu a podmanili si je.

Nepřeháníte, pane?

Možná se ve vašem rodu objevily zvláštní povahové rysy, ale...

Zvláštní povahové rysy?

Vyjadřujete se velmi diplomaticky.

Zvláštní povahové rysy.

Dovolíte mi zapálit svíci?

Nejlepší bude, když odejdete, pane Winthrope.

Řekl bych, že váš dům potřebuje světlo, pane Ushere.

Dvě blednoucí světélka,

která blikají ve tmě.

To je moje sestra a já.

Už brzy zhasnou.

Sestra nemůže tento dům opustit, pane Winthrope.

Věřte nevěřte, ale je to tak.

Prosím vás, abyste pro její i své dobro odešel.

Neodejdu.

Dobrá.

Bristol vás zavede do pokoje.

Ale varoval jsem vás, pane.

Vinu za možné důsledky ponesete jen vy sám.

- Ano? - Večeře, pane Winthrope.

- Hned přijdu. - Jistě, pane.

- Co je to za hluk? - Co se děje?

- Je to pan Winthrop? - Philipe!

- Nic mi není, Madeline. - Co se stalo?

- Nevím přesně. - Bude lepší, když odejdeš.

- Odjeď, nejsi tu v bezpečí. - Nic mi není, miláčku.

Neopustím tě, Madeline.

- Smím nabídnout, pane? - Ne, děkuji.

Má drahá?

Jídla ses ani nedotkla, Madeline.

Nemyslíte, že by se ta prasklina ve zdi měla opravit?

- Pro příští generaci Usherů? - Kvůli bezpečí vaší sestry.

Pád lustru zřejmě způsobily otřesy domu.

Opravdu si to myslíte?

Máte snad lepší vysvětlení?

Když jsem se blížil k vašemu domu,

uvědomil jsem si, jaký je tu nedostatek vegetace.

Je to špatnou půdou?

Půdou? Ovšem.

- Rodericku, prosím. - Už mlčím.

- Co nového v Bostonu, Philipe? - Všichni se na tebe ptají.

- Opravdu? - Stýská se jim po tobě.

Nám všem se stýská.

Úžasné. To jste složil?

- Ano. - Zahrajete ještě něco?

Obávám se, že Madeline by se měla rozloučit.

Nejsem unavená.

Tak dobrá.

- Dobrou noc, bratře. - Dobrou noc, drahoušku.

- Dobrou noc, Philipe. - Dobrou noc.

I my bychom už měli jít do svých pokojů, pane Winthrope.

Velmi rád.

Byl bych vám vděčný, kdybyste nás zítra ráno opustil.

Jak si přejete. Ale pokud odjedu, tak určitě ne sám.

Trvám na tom, aby...

Philipe.

Drahoušku, drahoušku.

Nechtěl jsem tě vylekat.

Bál jsem se, aby mě tvůj bratr neslyšel ťukat na dveře.

Stýskalo se mi, Philipe.

Miluji tě.

Madeline, zapřísahám tě, abys se mnou zítra odjela.

- Kéž by to bylo možné. - Bude.

Nechápeš to.

Nikdy neporozumíš tomu, co se v tomto strašlivém domě děje.

Miláčku, jakmile budeš se mnou, tak z té noční můry procitneš.

Dobrou noc, pane.

- Pane Ushere, nepochopil jste... - Dobrou noc, pane.

Nemůžeš řídit můj život, Rodericku.

Zapomenout je pro tebe tak snadné, Madeline?

- Můj život patří mně. - Vážně?

Ano.

- Myslím, že musíte... - Madeline?

Opravdu mě tak moc nenávidíš, že mě tu chceš stále věznit?

"Nenávidím"?

Bože můj, já tě nenávidím?

Nechápeš, že tě miluji nejvíc na světě?

Nechápeš, že vše dělám pouze z lásky k tobě?

Nemůžeš odsud odejít, Madeline.

Ty přece víš, co by se stalo. Dobře to víš!

- Vím jen to, co jsi mi řekl. - Ó, drahoušku.

Nelži sama sobě. Moc tě prosím, nic si nenamlouvej.

Pane?

Zůstanu u ní.

Proboha, copak to nechápete, pane?

Nechte mou sestru na pokoji.

Pane Ushere, zítra ráno chci vaši sestru odsud odvézt.

Nechci se s vámi dohadovat. Odejděte, prosím.

Vše bude v pořádku, Madeline.

Madeline?

Madeline?